Za těch pár desítek tisíc let, co člověk pracuje na tom, aby byl člověkem, toho na sobě zas tak moc nezměnil. Rád se podívá na krásný obraz anebo si projde půvabný zámek – nejuvolněnější a nejspokojenější se však cítí, když ulehne do voňavé trávy nějaké zapadlé loučky a jen tak se dívá do nebe.
Z toho hlediska člověka hodně zamrzí řádění kůrovce: ještě před pár lety les pokrýval více než třetinu Česka, což byl na evropské poměry slušný nadprůměr. Kolik lesů nám asi zbude teď, až se sečtou makroškody způsobené mikrobroučkem? Ať už jich ale bude, kolik chce, pořád v nich musí zůstat místo pro váš léčivý výlet.
Přehlídka nesplněných snů
Touha po výletech do divočiny je vlastní většině lidského rodu – tisíce let starý způsob života máme pořád tak trochu v krvi. Jenže kde tu divočinu najít a jak si ji užít? A co je vlastně divočina? Amazonské pralesy, nebo remízek s malinami u blízké říčky?
Zkušení cestovatelé tvrdí: divočina je místo, kde trávíte čas „na vlastní triko“ a třeba se i potýkáte s problémy. Nikoli deštný prales na Borneu, kde vám ukážou ohradu s orangutany, načež vás odvezou do asepticky vypulírovaného hotelu s TV kanály z celého světa. To jsou spíš atrapy divočiny, za nimiž se obvykle skrývají velké problémy – odlesňování, pytláctví apod.
Našemu chápání divočiny jsou dnes asi nejblíže obrovské plochy lesů na Sibiři a na Aljašce.
Divočina do osmi ráno
V praxi začíná česká divočina hned někde za městem či za vsí. Ještě v minulé generaci bylo běžné, že si kluci v roztrhaných teplácích v lese stavěli „bunkry“, načerno lovili ryby a vůbec se pohybovali v přírodě jako doma. Dnes si mileniálové kupují „funkční“ věci za těžké peníze a v přírodě se pohybují podle návodů vyčtených z brožurek. Tedy – někteří, abychom zas do téhle přihrádky nezahrnuli všechny.
Psychologové radí, aby se lidé „léčili přírodou“ podle vlastního vkusu: někdo za hvězdných nocí rád spí pod širákem, jiný miluje sladkou vodu rybníků, další zas hlubiny ticha v malém stanu se spacákem. Jejich divočina je přitom tam, kde se jim právě zalíbilo.
Pokud ovšem našinec chce divočinu oficiální, jaksi „s razítkem“, nejčastěji zamíří na Šumavu. Mimochodem, NP Šumava a NP Bavorský les dohromady tvoří nejrozsáhlejší neobhospodařované území střední Evropy. „Máme tu ryzí divočinu na řadě míst,“ řekl nám tiskový mluvčí Správy Národního parku Šumava Jan Dvořák. „Není to jen Boubín, ale také třeba prostory bývalého vojenského prostoru Dobrá Voda či moje oblíbené prameny Vltavy. Tam je ovšem nejkrásněji ráno před osmou hodinou a odpoledne po páté, až odejdou davy turistů.“
Právě tyhle davy jsou pro adepty pobytu v divočině největší problém. Když je před některou slavnou přírodní scenérií hlava na hlavě, ztrácí půvab. To už je pak lepší najít si hezké opuštěné místo kdekoliv poblíž bydliště a uchylovat se do něj meditovat či jen tak odpočívat. (Možná si přitom vzpomenete na Jaroslava Haška, na jeho Průvodce po ničem a na vandráka, který leže v příkopě upozorňoval kolemjdoucí, že i tam je krásně.)
S hvězdami nad hlavou
Pokud ale toužíme po zážitcích v „oficiální“ divočině, můžeme zůstat právě na Šumavě. V rámci unikátního programu Průvodci divočinou zde připravují mnoho tras včetně bobří či vlčí výpravy anebo trasy údolím Roklanského potoka.
Populární jsou třeba Dny pro rašeliniště, kdy návštěvníci pomáhají obnovovat šumavské mokřady, anebo akce Hrrr na lupinu, zaměřená na likvidaci invazivní rostliny lupiny mnoholisté.
Šumava je vůbec vůči milovníkům divočiny velmi vstřícná: skvělým nápadem je zdejší síť nouzových nocovišť s kapacitou po deseti stanech, která jsou celoročně otevřená vždy od šesti odpoledne do devíti ráno druhého dne. Nelze tam sice tábořit trvaleji ani rozdělávat oheň, i tak však jde o skvělou pomoc lidem, kteří si chtějí jen tak lehnout na záda a dlouho do noci sledovat hvězdy. Ty jsou zde mimochodem díky minimu světelného smogu velmi jasně zářivé.
Zarámovaná příroda
Přírodě národních parků a chráněných oblastí paradoxně trošku napomohla pandemie koronaviru. Co se měnilo stovky let, to by se zase muselo stovky let vracet do původního stavu, a zvláště na horách, kde je příroda velmi křehká, to jde těžko.
Podle statistik Krkonoše každoročně navštíví více než čtyři miliony Čechů (plus Poláci, Nizozemci, Rusové aj.). Ubránit před nimi poklady přírody je často dost obtížné: mnoho lidí se chová bezohledně.
Krajinu velmi blízkou kýžené divočině ovšem najdete v Bílých Karpatech. Čeká tu na vás málo známá přírodní rezervace Ploščiny, horské kotáry, les zvaný Ščúrnica (což sice hezky zní, ale „ščúr“ tady znamená krysu či potkana).
Zvláštní pocit budete mít na vyhlídkovém místě Durch: v krajině zde stojí masivní rám obrazu, přičemž svým pohybem můžete měnit výjevy v něm. Jde o naprostý unikát, nenechte si ho ujít. Pokud máte čas, můžete vyrazit dále na Javorníky, do míst s kouzelnými názvy Huslenky a Halenkov a užívat si tu relativní nepřítomnost mas turistů (ty jsou třeba na Kohútce).
Pro zpestření pak můžete také vyrazit na nepříliš vzdálený Baťův kanál: když si tu půjčíte loď, ocitnete se na vodě sami na celém světě. A ty kouzelné večery s dobrým místním vínem i rybami!
Pozapomenuté střípky krásy
Míst, kde budete skoro sami a kde na vás čeká víceméně neporušená příroda, je samozřejmě u nás bezpočet. Najdete je v Podyjí, na řece Moravě u Litovle, na kouzelné řece Oslavě, Blanici, Jevišovce, ve Šluknovském výběžku, Blanském lese, Ralsku, Novohradských horách anebo v krásných Rychlebských horách.
Nebo vás více lákají pozoruhodné zaniklé vesnice ve vojenských újezdech či v pohraničí? Jedno snadné vodítko praví: vydávejte se tam, kde je nejméně turistických značek. To se sice v zemi s rekordní hustotou turistických stezek snadněji řekne, než udělá, ale za zkoušku to určitě stojí.
Les všemi smysly
Nemusíme se trápit tím, že nejznámější přírodní atrakce budou zřejmě letos zaplaveny turisty, Najděme si naše vlastní krásná místa, která budou jen pro nás a pro naše blízké. A pokud potřebujeme svoji pohodu opřít o vědeckou konstrukci, sáhněme třeba po japonském „šinrin-joku“, záležitosti předepisované lékaři a placené některými zdravotními pojišťovnami. Přitom jde vlastně pouze o „lesní lázeň“, tedy procházku lesem, při níž dojde k očistě všech smyslů a člověk se vrací jako znovuzrozený. Tohle vám nic jiného než les nemůže dát! Což nakonec velmi dobře ví i známý německý lesník Peter Wohlleben, jehož knihy
pojednávají o jeho očistném vlivu na duši. A v Norsku například rekonvalescentům přímo předepisují pobyt v chatičkách v lese poblíž nemocnic, což je pro doléčování mnohem efektivnější, než pobyt přímo na nemocničních pokojích!
Chcete si tedy pořádně užít lesní divočinu, aniž byste přitom museli jezdit na někam na Sibiř? Vyrazte do některého blízkého sympatického lesa a všemi smysly vnímejte jeho krásu: vůni, barvy, zvuky, chlad vody ve studánce, chuť mladého jehličí – prostě vše, co vás dokáže s lesem spojit. A budete šťastní….
Připravil Ivo Bartík
Co je divočina?
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN - International Union for Conservation of Nature) tak definuje plochu o rozloze nejméně tisíc hektarů, na které zůstalo zachováno původní prostředí včetně vzácné fauny a flóry. Tuto podmínku často splňují národní parky – ty ale většinou nejvzácnější místa „tají“ před návštěvníky, ponechávají je pouze pohledům zdálky. Není se čemu divit, davy turistů by je zničily.
Rozhovor
Když se voda vaří
Po divoké vodě a nespoutané přírodě touží i mnozí vodáci. Kde tady v Čechách najít kus krásné divoké vody? ptáme se Libora Poláka, předsedy Svazu vodáků ČR.
Já osobně miluju Ploučnici pod Ralskem. Z Ralska do České Lípy. Řeka tam teče bývalými vojenskými prostory, je úzká, meandruje. Těžil se tam uran a teď je to takový bohem zapomenutý kraj. Je to krásná řeka.
Nebo Lomnický potok, který se vlévá nad Karlovými Vary do Teplé. Nad nimi je přehrada, ze které se jednou za rok pouštěla voda a my jsme tam dělali závody. Je to asi jen čtyři kilometry, ale byl to mazec! Řeka měla velký spád a občas jsme jezdili mezi stromy, protože voda se vylila z koryta.
Nádherná je i Morava kolem Hanušovic. Ale to jsou všechno toky, které jsou závislé na stavu vody. Jezdí se na jaře, když taje nebo když naprší.
Kde je u nás vlastně nejdivočejší voda?
Čertovy proudy mezi Lipnem a vyrovnávací přehradou. Jsou tam kameny velké jak auta a mezi nimi se valí voda z přehrady…
Existuje u nás ještě pravá vodácká divočina?
Divočina v tom pravém slova smyslu ne. Lidé jezdí všude, kde je to krásné. I tam, kde se to nesmí. Nicméně je tu spousta krásných míst. Třeba Zemská brána na Divoké Orlici. Ale znamená to číhání na vodu. Když je jí dost, vodák honem vezme loď a jede. Jizera, Labe, Úpa, Malše, Mže, Úhlava, Úslava…
